III. tajná výprava s Arnikou

19.9. až 21.9.2003, Pocheň

Tak tedy, tato akce začínala v den páteční odpoledne, kdy jsme měli sraz ne nádraží v Cvilíně. Tam se nás sešlo celkem 15 dětí, já, tedy Tchibo a Pavlíček. Společně jsme nastoupili do vláčku jedoucího na Milotice, kde na nás čekali Milotičáci, kterých bylo 8. Dalo by se říci, že jsme byli všichni, až na Kozlíka, který měl dorazit v pozdní večerní hodinu dvanáctou. Tak a dále k tomu jak to všechno bylo a jak to všechno probíhalo. Do Pochňe jsme dorazili k večeru. Tam nás místní vesničan doprovodil na základnu, kde jsme měli být o víkendu ubytovaní. Sice je pravdou, že jsem si matně pamatovala, že na tuto základnu jsme jako děti s Uzlem jezdili na srazy VSP, ale radši jsme se nechali doprovodit.

Na základně nás vyčkával pán správce, s kterým jsem obešla chatu jen já, při čemž mi všechno vysvětlil, kde co je, jak s čím máme zacházet a takové ty základní věci, o kterých všichni moc dobře víme. Až po té jsme do chaty vpustili všechny dětičky. Protože na základně byly dva pokoje, do většího jsme umístili kluky, kterých bylo více a do menšího holky, kterých bylo méně. No a já s Pavličkem jsme měli pokojíček podkrovní. Jak už jsem se tady zmínila přijeli jsme k večeru, takže když jsme se ubytovali byl čas večeře, no a protože hladové krky přišli obtěžovat do kuchyně, musela se přichystat večeře v podobě chleba s máslem a paštikou. Společně s Pavlíčkem jsme rozhodli, že děti ulehnou k spánku ­o půl desáté, protože v den sobotní nás čekal celodenní výlet a museli jsme vstávat brzo ráno, abychom stihli autobus. Takže vlastně můžu ukončit den páteční. Sice je pravdou, že dětičky byli pěkně rozverné, takže jejich ukládání k spánku bylo trošičku obtížnější, ale to pro nás nebylo nic nového. Nejstarší kluci s Pavlíčkem se rozhodli spát pod širákem, což jim bylo povoleno, protože s nimi byl Pavlíček. Taky nesmím zapomenout napsat, že Kozlík nám zprávou oznámil, že pravděpodobně nedorazí o půl noci, ale až v sobotu ráno, protože vlak kterým jel měl výluku, takže jsme se tak trošku modlili, aby to stihl do půl sedmé, kdy jsme měli odcházet na autobus.

Procházeli jsme kolem Ovčárny, kde jsem si koupila turistickou známku, takže na mne museli všichni čekat, ale to byla jen chvilička. No a šlo se dále kolem Petrových kamenů, až do Malé Morávky. Po cestě bylo ještě pár pauziček, třeba na hřebenovce, kde se Kozlík rozhodl, že se budeme opalovat a nebo na odpočívadle, kde byla studánka, takže se všichni ti kteří umírali žízní občerstvili horským pramenem, dala se sváča v podobě chleba a salámu a šlo se dále. Cesta vypadala, že nemá konce a tak někteří jedinci asi na patnáctém kilometru pořád do kolečka opakovali, kdy už tam budeme, kdy už tam budeme, mne bolí nohy, já už nikam nejdu. Ale když někdo nemůže, tak může ještě desetkrát, takže do Malé Morávky jsme všichni došli živí a zdraví. Sice nás bolely nožičky, ale jinak jsme byli všichni úplně v pohodě. V místním obchůdku jsme koupili tekutinu, aby se všichni mohli napít a zbývalo pár minut do odjezdu autobusu. Pří čekání se vlastně projevilo, kdo je opravdu moc unavený, protože u zastávky byly prolízačky. No a vzhledem k tomu, že na nich řádili skoro všichni, tak není co dodat. Autobusem jsme se svezli jen jednu zastávku. A odtamtud nám jel další autobus, který nás dovezl až k naší základně do Pochně. Tak a to je konec našeho sobotního výletu, pěkně jsme se prošli na čerstvém vzdoušku, opálili jsme se od horského sluníčka a bylo nám dobře. Na základně se všichni rozprchli do svých pokojů a já jsem začala vařiti večeři v podobě nudlí s masem a hráškem. Než se ale véča udělala, musel Kozlík namazat pár chlebů pro ty největší hladovce. Večeře byla ukuchtěná brzo, takže si všichni umyli ručičky a šlo se baštit. Já jsem nandávala a Kozlík každému přidělil patřičnou dávku kečupíku. Asi to bylo dobré, protože to všem chutnalo, cha asi jsem dobrá kuchtička, ale chválit se moc nebudu, protože takové jídlo by svedl každý. Po večeří si šli děličky zahrát schovávanou, takže nám bylo hned podezřelé, že je v budově takový klid. Umylo se všechno nádobí a stejně jako v pátek se šlo spát kolem desáté hodiny večerní. Někteří zalehli už dříve a Kozlík nám usínal v kuchyni na stole, laky se nedivím, když v noci vůbec nespal a potom s námi šel na výlet Takže to je konec dne sobotního, kdy jsme ulehli do postýlek a věřím tomu, že všichni usnuli hned, protože sobotní den byl docela náročný. Jo ještě nesmím zapomenout jen pro zajímavost ušli jsme asi 20 km, to je docela dobré ne?

Poslední den naší víkendové akcičky. Ráno nebylo tak brzké, jak předešlý den. Za prvé se nikomu nechtělo vstávat a za druhé neměli jsme proč vstávat brzo. Ovšem po osmé hodině nás vzbudili hlasy některých dětiček, které už začínali mít roupy. A tak jsem vstala a šla se na ně kouknout. Všichni vypadali docela čile a tak jsem šla připravit snídani. Trošku jsem si zaplakala u krájení cibule, kterou jsem potřebovala do pomazánky z rybiček, takže teď už je prozrazeno co bylo na snídani. Po snídani si všichni zabalili své batohy, které snesli dolů do místnosti a pověření lidičkové dohlídli na to, aby byl v pokojích kde spali pořádek. Kolem desáté hodiny jsme všichni šli do lesa, kde se zahrála hra, při které jsme se dozvěděli, kdo je jak silný. No a někteří v lese našli bunkr ve kterém se vyřádili, teda hlavně Ládíci pistolníci. No a pomalu, ale jistě se blížila dvanáctá hodina odpolední, takže jsme se vrátili na základnu. Tam nás čekalo douklízení, vytírání a tak, já a ještě jsme uvařili polévku s knedličky a nudličkami, které nakonec bylo málo, protože třeba takový Kozlík neměl polévky ani kousíček. Prostě na něj nezbylo. Tak to dopadá, když někdo vytírá a nedojde si v čas na jídlo. No a to je vlastně konec, vážení.

Panu správci se základna předala a ve 12.45 hod. se šlo na nádraží, protože nám jel vlak. Na nádraží se zahrála hra Mafáni, čímž se vyplnil náš čas, než přijel náš vláček. No a to už je opravdu konec, dojeli jsme do Milotic, kde jsme se rozloučili s Milotičákama a jeli dále do Cvilína. Tam jsem se já rozloučila se všemi ostatními, protože jako jediná jsem jela až do Ostravy. Všem zamávala a jela dále. Protože píšu zápis já Tchibo, tak za sebe musím napsat, že mi na této akci se všemi bylo fajn a už teď se těším na další super akcičky a akcičky a akcičky.

Zpracovala: TCHIBO

Je dobré vědět, kde děti tráví svůj volný čas.

ZPĚT