V pátek jsem se tedy dle plánu nalodil na Svinově s Tchibo do prvotřídní Krnovské střely, pan strojvedoucí nám zřejmě chtěl ukázat jaký je kabrňák, nicméně jel s vozy 40 – 60 let starými a po ještě starší trati, ale mě se to líbilo, fakt byl dobrej, byli jsme v Krnově o 5 min dříve, ale doporučoval by jsem instalovat do vozů této kvality bezpečnostní pásy!! Tak jsme se sešli s Pavlíčkem a Honzou, no a neuběhlo ani moc času, ani kilometrů a v Miloticích nad Opavou k nám přistoupilo 10 nádherných dětiček z Milotického domova, no měli spoustu zážitků a já po hodině jízdy necitlivé uši! V Jívové jsme přibrali Jiříka se svou přítelkyní Radunkou a Kozlíka.

Transport k základně proběhl zcela nudně a postrádal jakoukoli ledovou atmosféru hodinového sestupu 20 metrového schodiště, no já si nestěžoval, ten let večerní tmou po zmrzlé skále sic nebyl špatný, ale? Musím říci, že jsem byl plný dojmů z letně naladěné základny a okolí. Byl jsem najednou jako v ráji, a to jsem v ráji ještě nebyl, ale byl jsem v Jívové! Po příchodu se jednotliví dobrovolníci jali úkolů které nám měli zajistit nádherné ničím nerušené dva dny pohody. Větší polovina šla pro vodu, Mário jí hned zakalil, takže asi vítr a sedali jsme (jako na dno), někteří chystali dřevo na táborák, který nám dal světlo a teplo pro opékání naší večeře.  První večer šli děti nějak podezřele brzo spinkat! My jsme u krbu rozžaly svíce a Tchibo hrábla do strun svého sladkého dřeva. Ale kromě nás pěti si přišly hudbu poslechnout také stálí nájemníci základny, koukněte se na obrázky, byli úplně skvělí, byli to Plšíci přeci! A byli úplně v klidu, a fotogeničtí, blesk mého fotoaparátu z dvaceti centimetrů s nimi ani neškub! A že jich pár bylo! Probrali jsme vše co se událo i neudálo a šli jsme na kutě. Pavlík s Honzou nás jistili zvenčí!

Sobota nás přivítala nádherným počasím a ještě nádhernějším plánem, šlo se na skály, a šlo se je slézat a vylézat! Takže po snídani jsme vyrazili ku skalám. Cesta byla zprvu velmi příjemná, lesní pěšinou, poté co se pěšina ztrácela jsme šli část cesty řekou, bylo to moc fajn! Někteří šli zprvu opatrně, později méně a nakonec jsme všichni šli nad kolena příjemnou chladivou bystřinou. Tak jsme úspěšně dorazil pod skálu. Lezení proběhlo ve velmi dobré náladě a s nadšením všech kromě Gábiny a jiných závrati nemilujících jedinců. Opustila nás Tchibina, jela domů a   já se odebral o něco dříve kuchtit se dvěma velmi šikovnými pomocnicemi, Karinkou a miss dětských domovů! No komu se poštěstí vařit s miss? Já měl to štěstí! Vše jsem zvládli na jedničku, neslyšel jsem stížnosti ku připravenému obědu! Ráno byl vyhlášen odpolední závod lodí, lodiček a jiných plavidel, po oběde následovalo dolaďovaní modelů.

Závodu se nezúčastnila ani jedna loď sestrojena ženskou částí výpravy, o to dramatičtější byl souboj všech chlapáckých rivalů. Všechny lodě dopluly a byla vyhlášena soutěž o otužilce výpravy. Né všichni se jí zúčastnili! Já počítal do pěti a kdo sebou plácl celý dříve do vody, vyhrál! Všichni jsme sebou plácli než jsem napočítal do jedné, jen jeden a to byl vítěz, tam sebou mrskl, ještě než jsem začal počítat, za vedoucí se zúčastnili pouze já a Jirka! A proč už nevyhlásit třetí soutěž? Kdo zůstane déle ponořen ve vodě? Musím říct, že nebýt spásné myšlenky jak ukončit tuto soutěž, tak tam plave pár tělíček ještě dodnes! Všichni se statečně drželi a nikdo nevylízal, asi po 10 min, kdy už nám začínaly rašit žábra v podpaží, a některým se měnila barva kůže – do fialova – měla soutěž rozhodnout ten, kdo vydrží déle pod vodou se zadrženým dechem! Nechtěl by jsem se chlubit, ale já to vydržel nejdýl.

Pro zahřátí prokřehlých tělíček holčin, jsme šli na dřevo do lesa, ale ještě před tím byla vyhlášena výstava „Moderní byt“, věru nebylo lehké vybrat tu nejefektnější a nejúčelnější lesní stavbičku, všechny byly krásné a originální. Dotáhli jsme hromadu dřeva a tu u základny zpracovali. Večer byl plný očekávání, a to stezky odvahy a večerních hlídek našeho „Delfína“. Musím dodat, že děvčata byla velmi statečná, z kluků se stezky nikdo nezúčastnil, také jsem byl překvapen nadšením hlídek. Všechny hlídky byly úspěšně odhlídány a my se tak mohli bezpečně vyspinkat do nového dne. Sic nám Plši trošinku lomozili mezi spacáky!

V neděli jsme se opět probudili do nádherného nového nicméně posledního dne v tomto překrásném koutku země. Přichystal jsem snídani, rybičkovou pomazánku, a dal jí na lavičku k ohništi, a co si myslíte že se stane, když si na jeden konec lavičky dosedne náš drobeček Pavlíček? Tác je vymrštěn, rybičky poprvé naposled za svého života vzlétnou a přistanou na Pavlíkovi, a Honzovi a ještě i všude jinde!A ten kdo si nevzal do chvíle dosedu, měl smůlu! No sranda musí být! Ale stejně, to by jste museli být u toho!