Duha Arnika Krnov

Na našem táboře čekala na děti pohádkově laděná celotáborová hra.

CELOTÁBOROVÁ HRA - celkové vyhodnocení
		pořadí
celkové pořadí		Trojcesty	Svítící poselství	Čarovné obrázky	Pták Ohnivák	Pevnosti	Orchideje	Klíč od černé věže	*celkový počet*
1. místo	žlutý oddíl	2.	1.	1.	4.	2.	1.	2.	13
1. místo	zelený oddíl	4.	1.	2.	1.	1.	3.	1.	13
2. místo	červený oddíl	1.	1.	3.	2.	4.	2.	3.	16
3. místo	modrý oddíl	3.	1.	4.	3.	3.	3.	4.	21

Všechno se to odehrálo kdysi hodně dávno, tak dávno, že ještě neexistovaly papírové peníze, platilo se zlatem a po světě jste mohli docela běžně potkat spoustu pohádkových bytostí.

A v této dávné době bylo jedno docela obyčejné království. A v tom království úplně na konci ve vysokých horách žila jedna dračí rodina. Tatínek drak, maminka dračice a čtyři malí dráčci. Všichni čtyři byli stejně staří, protože to byli čtyřčata. A všichni čtyři byly taky stejně rozmazlení. Když bydleli společně s rodičemi, tak to ještě šlo. Ale jak už byli rodiče staří (tatínek měl už asi 750 roků), odletěli oba rodiče daleko na sever, kam odlétají draci užívat důchodu, a malí dráčci zůstali doma úplně sami. Ze začátku to nebylo tak hrozné, ale čím dál později jste mohli slýchat se sluje, jak řve jeden na druhého: „Pěkně ti smrdí ponožky, vem si čisté“, Kde je nějaké jídlo …“ nebo: „Kdo ztratil ovládač od televize ???“ No bylo to hrozné, celé hory se třásly jak draci řvali.

Jednou jednoho z těchto dráčků napadlo, že by se jim ve sluji sešla nějaká ženská ruka (na úklid, na vaření …) a nebyli by to rozmazlení draci, aby si nevymysleli, že chcou rovnou princeznu. Jedna taková v království byla, Apolenka se jmenovala, byla moc šikovná a navíc pěkná - co myslíte ukradnou ji ???

Neukradnou. Princezna byla střežená v hradě. Král věděl, jak je šikovná a pěkná a tak jí chránil jak perlu. Na vdávání měla ještě dost času, navíc se ještě vdávat nechtěla. Tak draci vymysleli, že panu králi učiní nabídku. On jim na jeden rok půjčí princeznu a ani mu zato budou hlídat hranice království. Jak jsem říkal, bydleli totiž na konci království v horách. A za těmi horami bylo další království, které se pořád pokoušelo s naším klidným a obyčejným královstvím válčit.

Šli tedy za králem a ten jim řekl: „Nuž tedy dobrá, bude-li princezna Apolenka souhlasit, na jeden rok jí do služby pustím. Ale budete hlídat hranice království a navíc každou neděli budete vypouštět odstrašující plameny a dupat tak, aby se hory o 1,5 metru nadzvedaly.“

Draci souhlasili a už za týden měli princeznu ve své sluji. Princezna tam uklízela, drakům vařila a ještě byla nakonec ráda, že je čerstvém vzduchu a nemusí být pořád zavřená na hradě a vyšívat a učit se cizím jazykům …

Ale pozor ! takto jim to fungovalo jenom chvíli, pak už na to draci začali kašlat, hranice přestali hlídat, plameny na hory šlehali jenom když si tam šel náhodou někdo opéct špekáčky. Aby to nebylo všechno, tak pořád Apolenku okřikovali a nadávali jí. To všechno viděl čaroděj Baltazar, který bydlel na druhé straně království a celou situaci bedlivě sledoval pomocí křišťálové koule. Až už toho bylo opravdu moc, tak si Baltazar řekl, že princeznu unese. Jak řekl, tak to udělal. Princeznu v noci vzal a odnesl jí přes celé království do vysoké věže.

V tu ránu si dráčci uvědomili, co se stalo. „Co budeme dělat, až bude za rok bude chtít pan král Apolenku vrátit. Když mu jí nevrátíme, pošle na nás armádu a kdo ví, co ještě všechno na nás vymyslí.“ Nejdřív litovali, proč se na ní nechovali lépe, pak si zase chvilku nadávali, že jako kdo za to může, ale nakonec se rozhodli, že se za princeznou vypraví a vezmou jí od čaroděje Baltazara zpátky.

A na nás bude, abyste jim v tom pomohli jak nejlépe umíte. A věřte, že ten dráček, který dojde k černé věži nejdřív a princeznu osvobodí, se vám pořádně odmění.

Jak ti naši dráčci šli přes království, napadlo je, že si cestu můžou zkrátit přes les. Místní lidi je sice varovali ať tam nechodí, že je les začarovaný a že se už mockrát stalo, že kolikrát do lesa někdo vešel a bloudí v něm dodnes.

Ale dráčci si řekli: „Co nám budou nějací vesničani vůbec povídat o kouzlech a čárách. My půjdeme rovně po cestě a nic se nám nemůže stát.“

Jak tak ale šli, začala se cesta klikatit, a někdy dokonce měli pocit, že z lesa slyší nějaké hlasy. Když pak přišli na rozcestí, uviděli 3 pohádkové bytosti, jak jim radí. Jedni vlevo, jedni vpravo, jedni úplně jinde. A přitom jediné co věděli bylo to, že přes les vede jenom jediná cesta.

„Viděla jsem černého jezdce, jak jel na černém koni. Jestli to byl Baltazar, to nevím, jel moc rychle. Jediné co jsem spatřila, bylo jak zmizel v jeskyni ztracení. Je to tak spletitá jeskyně, že ti kdo tam vešli, ti se už nikdy nevrátili. Žijí tam jenom trpaslíci, a i ti si dávají do chodeb svíčky, aby trefili. To je vaše jediná šance, ale pozor ! svíčky hoří velmi rychle. Na konci chodby uvidíte nápis - zde chodba končí. Zpátky se vrátíte tou samou cestou. Co máte dělat vám napoví nápis na konci chodby.“

Jak tak šel dráček přes království, přišel až do divného kraje. Nic tam nerostlo, kromě trní, divokých šípků a kopřiv. Dokonce tu ani nikdo nebydlel. Široko daleko ani živáčka. Dráček si už nevěděl rady, kudy dál jít, když v tom si vzpomněl, jak mu maminka vyprávěla o hodné čarovné víle, která tu prý někde žije. Vydal se ji tedy hledat a opravdu, v tom nejhlubším hvozdu, jí potkal. Když se jí ptal na cestu, víla se jen pousmála a řekla: „Povím ti kudy jit dál, ale něco za to budu chtít. Viděla jsem nedávno v noci černého jezdce na koni jak unáší princeznu. Jak jel přes tyto hvozdy, roztrhl se mu plášť a z něj se mu vysypaly magické zaříkávadla a obrázky. Ty jsou teď všude kolem, a proto tu nejsou ani lidé, ani zvířata. Všichni zmizeli. Přežili jenom duchové mrtvých a to jenom ti zlí. Když najdeš všechny obrázky, povím ti, kudy černý jezdec jel. Ale dej si pozor na duchy - nezastaví se skutečně před ničím. Jedinou záchranou je dotýkat se čarovného obrázku, ale i tak je to velmi nebezpečné.

Jak už dráček nevěděl kudy a kam jít k černé věži, zastavil se v městě, že tam se dozví, kde černou věž hledat. Bylo to ale velice divné město. Bylo velmi bohaté, všude samé zlato a stříbro a lidé, co v něm žili, byli také velice pyšní a nafoukaní.

Když dráček přivedl řeč na černou věž a na čaroděje Baltazara, nikdo se s ním už nechtěl bavit. Když tu jednou potkal tuláka a ten mu řekl: „Nediv se, že o Baltazarovi tu nikdo nechce ani slyšet! Všichni ho viděli jak tudy projíždí, a co víc! Z klece v zahradě pustil ptáka Ohniváka. Ten měl drahé peří a to jediné toto město živilo. Teď ho nemáme a nikdo neví, co budem dělat. Možná, když by se ti jej podařilo chytnout, nebo jen pár pírek otrhat z jeho křídel. Měšťané pak budou sdílnější.“

Dráček došel k velikému obelisku ukrytému v lese. Odhrnul mech, kterým už kámen zarůstal a četl: „Od černé věže je 5 klíčů. Jeden má černokněžník Baltazar a zbývající 4 měli původní obyvatelé černé věže. Jsou to 4 rytíři, kteří mezi sebou bojují. Jeden je červený, druhý modrý, třetí zelený a čtvrtý žlutý. Ale ani oni je nemají u sebe. Každý z nich jej má schovaný úplně mimo své království. Když ale pomůžete rytíři boj vyhrát, řekne vám, kde se za klíčem vydat.“

Ve městě jste se dozvěděli, že jediný kdo ví přesně, kde se černá věž nachází je stará kořenářka - Vědma, co žije v nedaleké vesnici. Když se za ní vypravíte a najde jí, zjistíte, že s ní není vůbec jednoduchá řeč. Nakonec Vědma řekne: „Nasbírejte mě plnou nůši vzácných orchidejí, já pak uvařím lektvar a z jeho kouře vám pak vyčtu, kde se hrad nachází.

Vědma se zadívá do kouře a řekne: „Černou věž není těžké najít. Je na samém konci království. Co vám však poradím je to, že musíte najít velký obelisk, který je poblíž věže. Na něm je napsáno víc.“

Dráček tedy šel až k černé věži. Do věže se však dostat nedalo, byla tam železná brána, která byla zamčená a rozbít ji vůbec nešlo. Bylo tam ticho, ponuro. Ale když dráček pečlivě naslouchal, zdálo se mu, že z věže se ozývá pláč princezny Apolenky. Dráček tedy neváhal, vzpomněl si na slova Vědmy a vydal se hledat kamenný obelisk.

Klíče od černé věže jsou ukryté v lese. Cestu k nim vám ukáží ukryté vzkazy.