Duhový letorost s Arnikou

14.9. až 16.9.2001, Klokočov u Vítkova

Malá vesnička na pokraji Oderských vrchů položená na jednom z mnoha oblých kopců nad řekou Odrou, v kraji hlučných severomoravanů  s typickým přízvukem, s větrem ošlehanými tvářemi, s širokým úsměvem.  Takový je i pan Kopřiva, jeden z mnoha Kopřivů ve vesnici, jediný člověk, kterého jsem potkala ve vesnici klidně prožívající páteční večer.

Ptám se: „Kde najdu místní starou školu? No, víte přece, tu starou školu, kam se jezdívá na tábory.“ Aby to nevěděl! Je přece správcem této ubytovny, zrovna tam byl topit. Tento víkend se tam prý nastěhoval jakýsi David Gajdošík s dětmi.

„A kde je najdu?“ nedočkavě zněla má další otázka.

„Tam…“ a mávl rukou do tmy. „Za čtvrtým světlem doprava.“

Byli tam všichni – 19 dětí s Davidem, Uzlem a Míšou. Dorazili pár hodin přede mnou, už byli ubytovaní v té obrovské prázdně působící ubytovně a hladově čekali na povidla, která byla v mém batohu. Jen se po nich zaprášilo, i bonbóny se vypařily zázračnou rychlostí.

Venku začalo pršet, podzimní sychravé počasí. Co se sobotním programem? Na toto otázku nám jednoznačně odpovědělo sobotní ranní sluníčko. Na zřícenině hradu Vikštejn, vzdálené asi 8km, má být akce pořádaná Českými lesy, a to s lákavým programem (soutěžní stezka pro děti, pohádky, střelba z kuše a luku, opékání párků, atd.).

A tak jsme nabalili svačinu na celý den a vyrazili směr zřícenina zkratkou přes rozmočené pole a se sluníčkem sítícím o stošest. Prošli jsme Vítkovem a dostali se do krásného údolí řeky Moravice. Už jen zbývalo vyškrábat se na kopec ke hradu. Fuj, to byl krpál! Když jsme nahoře viděli cíl stezky a odměny, které naše děti mohly získat, přesunuli jsme se rychle na start. Byli jsme poslední a čekalo se tedy už jen na nás. Děti dostali startovací listinu a jako suvenýr propisku nebo odznak Českých lesů, jak se sluší na správnou propagační akci. A jaké soutěže děti plnily? Většinou vědomostní – jaký ptáček je na obrázku, čím se živí, kde žije, čí stopy jsou na obrázku, jak se říká „manželce a dítěti“ od jelena, divokého prasete, poznávat listy a větve stromů, lézt po laně, házet na panáka, pohmatu poznat věc v krabici, patří do lesa či nikoli?

Odměnou dětem byly pastelky a opečený párek. Ten však dostaly až na nádvoří hradu. Tam už probíhal další program: pohádka o hloupém Honzovi, chytré princezně, draku, vypočítavé královně a zrcadlu, které každého naučí mluvit pravdu. Další pohádkou byla ta o chudém chasníkovi, který upíše duši ďáblu, jenom aby byl nablízku své milované princezně. Viděli jsme i pravého Fakýra, který ležel na hřebících, chodil po střepech, nechal si na břiše rozseknout jablko, polykal plameny. Pro Uzla byly největším zážitkem dvě Indo-evropské tanečnice, které svým uměním provázely Fakýrovo vystoupení (Kozlík se večer pokoušel napodobit jejich svůdné pohyby a u ženského obecenstva mě jeho výkon větší úspěch než obě tanečnice dohromady).

Snědli jsme párky, jablka, rohlíky, rozdali Horalky a už nás na zřícenině nic nedrželo. Vydali jsme se na cestu zpět s vidinou večere – francouzské polévky a zapečených těstovin. Na nasycení 23 hladových krků má největší zásluhu Míša a její pomocníci. Večeře byla výborná.

Děti ale jako vždy brzy pookřály, dříve než mi dospělí, a hledaly další zábavu. V tělocvičně jsme hráli „Sardinky“, „Na mrkanou“, „Kuře, slepice, …opice, člověk“ a sobotní den byl u konce.

Ráno nás čekal už jen úklid, rychlá snídaně, předání ubytovny panu Kopřivovi (ten si pořád broukal cosi o polštářích) a odchod na vlak do Vítkova stejnou cestou jakou jsme šli v pátek večer do Klokočova.

Jdeme s Davidem poslední, sbíráme papírky od bonbónů za našimi ratolestmi a je nám dobře na duši, další vydařený víkend. Teď už jen vrátit děti do domovů, rodičům a sami se vrátit do kolotoče běžného života.

Zapsala: Ála

ZPĚT